Obecné informace o Korsice
Uprostřed vod západní části Středozemního moře, 180 km od pobřeží Francie, vystupuje hornatý ostrov Korsika.
Bývá pokládán za zbytek starší rozsáhlejší pevniny, která poklesla do hlubin Tyrhénského moře v době geologicky nepříliš nedávné. Rozlohou 8 722 km2 není velký, jeho šířka (od západu k východu) je sotva 85 km a délka (od severu k jihu) 183 km. A přece je na ostrově shromážděno tolik zajímavostí a přírodních krás jako málokde jinde: více než 800 km většinou skalnatého pobřeží s mnoha písečnými plážemi, velehory se zasněženými vrcholy, zvedající se místy přímo od pobřeží, slunečné počasí s bujným rostlinstvem ve vlhkém období, lesy, háje, sady, vinice a voňavé makchiové porosty, skaliska, jeskyně, kaňony, rokle, bystřiny a vodopády, památky megalitického, antického a středověkého umění a ke všemu přívětivé obyvatelstvo, dostatek silnic a ubytování téměř všude.
Na Korsice nás všude vítají hory a skalnaté břehy s výjimkou ploché části východního pobřeží. Výrazná podélná deprese prochází okolo města Corte a odděluje severovýchodní část ostrova, složenou z měkčích hornin druhohorního a třetihorního stáří. Dva hřbety alpínského rázu postupují zhruba od severu k jihu; vnitřní vrcholí horou San Petrone (1 766 m), vnější dosahuje výšek 1 300 m a vyplňuje zejména poloostrov Cap Corse. Krystalické horské masívy zaujímají střed a západ ostrova a jejich žulová jádra dosahují až velehorských výšek. Nejvyšší je rozložitá skupina Monte Cinto (2 710 m) na severu. Uprostřed ostrova vynikají vrcholy Monte Rotondo (2 625 m), Monte d'Oro (2 136 m).
Dlouhá údolí sledují starší tektonické linie a procházejí napříč ostrovem od zálivů na jihozápadě zhruba k severovýchodu. Překračují hřbety ve vysokých průsmycích - např. v Col de Vergio (1 464 m), Col de Vizzavona (1 161 m) nebo Col de Bavella (1 243 m), které bývají v zimních i jarních měsících často pod sněhem.
K rozmanitostem přírody přispívá i typické středomořské podnebí s velkými rozdíly, hlavně podle nadmořské výšky. Většinou je slunečné a zvláště v létě, kdy teploty na pobřeží dosahují 30-350C, horké a suché. Srážky (535-2 000 mm ročně) přicházejí zejména v zimních měsících, zatímco v létě je počet dnů s deštěm silně omezen. Méně slunce a více dešťů mají spíše východní břehy. Ve výškách 1 000-1 500 m už nastupuje podnebí alpského typu, bohaté na déšť i sníh. Ještě počátkem léta, kdy už na pobřeží začíná sezóna, leží na horských vrcholech i ve vysokohorských sedlech sníh.
Horské podnebí s deštěm a sněhem dalo vznik mnoha říčkám a potokům, které prudce klesají do údolí a k mořským zálivům. Skutečných řek je ovšem málo; je jí snad jen Golo (84 km), pramenící pod horou Monte Cinto, s přehradou u Calacuccie, ústící u letiště Bastia - Poretta, a pak Tavignano (80 km), přivádějící své vody od masívu Rotonda přes Corte k Alerii. Vodní toky vyhloubily ve skalách divoké rokle a soutěsky, které patří k nejvyhledávanějším zajímavostem na ostrově.
Přes dlouhé období sucha je krajina poměrně zelená a svěží, s mnoha bukovými, dubovými a borovými lesy a s rozsáhlými, téměř neproniknutelnými porosty makchie, vydávající příjemnou vůni. Až na východní pobřežní nížinu zbývá jen málo místa na pole; spíše nalézáme kolem vesnic kaštanové háje, vinohrady, zahrady a sady, v nichž rostou citróny, pomeranče, olivy a fíky. Na suchých pastvinách se pasou stáda ovcí a koz a uživí se na nich i osel, který je v horách stále potřebným dopravním prostředkem.
Naše století zastihlo ostrov jako zaostalou provincii chudých rolníků, pastevců a rybářů, s nevelkým vývozem ovoce a vína, zato s velkým vystěhovalectvím do Paříže. Kromě výborného vína, kaštanů, chovu ovcí (Společnost Roquefort polovinu svých sýrů vyrobí na Korsice a do sklepů v Causses je posílá jen uzrát) a ložisek azbestu u Cap Corse na severu nemá „ostrov krásy“, jak jej kdysi nazvali Řekové, žádné zemědělské nebo průmyslové zdroje a žije ze státní pomoci; je tu samozřejmě snaha zavádět nové kultury, v posledních letech zejména Francouzové z Tuniska na východě v nížině kolem Alérie pěstují jižní ovoce a obilí, ale přesto se stále musí nejen výrobky, ale i potraviny sem dovážet, což je příčinou,a že je zde život drahý. Několik průmyslových závodů pracuje většinou v Bastii a Ajacciu.
Dolmeny, menhiry a jiné nálezy dokazují přítomnost pastýřské kultury již před více než 5 000 lety. S rozšířením plavby se šířily i vpády na ostrov z různých stran. V r. 565 př.Kr. založili Féničané Alalii (dnes Aleria) na východním pobřeží. Přicházeli Etruskové, Řekové a Kartaginci, kteří se tu udrželi až do nástupu Římanů v r. 163 př.Kr. Šest století římské nadvlády vtisklo Korsice latinský charakter, který přetrval středověké nájezdy i pozdější vlivy. Zvláště přepady hispanských Arabů vyvolaly větší osídlení ve vnitrozemí. Od konce 13. st. ovládali ostrov janovští kupci, kteří se tu udrželi až do 18. st. V bojích proti anarchii se proslavili zejména Sampiero Corso a Pascal Paoli, kteří nakonec přiměli Janovany postoupit v r. 1769 Korsiku Francii. Téhož roku se narodil v Ajacciu Napoleon Bonaparte; to se později stalo hlavním městem Korsiky.
Korsičané se považují za samostatný národ, odlišný od Italů i Francouzů, i když jsou v jejich jazyce téměř 2/3 slov italského původu a francouzsky umí každý. Žijí ve 366, většinou malých obcích. Při neustálém vylidňování se počet stálých obyvatel odhaduje (1975) již jen na 150 000. Z toho třetina žije v prostoru Ajaccia, třetina v Bastii, ostatní jsou rozptýleni po pobřeží i vnitrozemí (tam je vylidňování a zanikání sídel stále patrnější). Kromě okolí obou měst má o něco vyšší zalidnění jen oblast Castagniccia a úrodná Balagne.
Tichý ostrov ožívá jen na dva měsíce v létě turistickým přívalem z Francie i ostatní Evropy. Doprava v přístavech, na letištích i na silnicích se znásobí, hosté obsazují hotely, restaurace i kempy, ožívají pláže, lesy a hory. Turisté pronikají i do zapadlých vesniček a venkované táhnou do měst a na pobřeží za výdělkem a zábavou. S příchodem podzimu všechno utichá a ostrov se vrací ke své nostalgii. Krátká turistická konjunktura přináší peníze i obživu, ale sama nestačí být úspěšným hospodářským a sociálním programem; a na něj „ostrov krásy“ stále ještě čeká.
Hlavní turistická sezóna začíná v polovině července a končí v prvních týdnech září. Nejpříjemnější měsíce pro návštěvu Korsiky jsou květen a červen, hotely jsou volné, ceny nižší, teploty v nížinách nedosahují ještě maxima, bystřiny a vodopády mají ještě dost vody, vegetace je svěží a pod zářivým sluncem svítí horské štíty.
Na ostrov je možno se dostat lodními linkami z Marseille, Toulonu a Nice, a to do přístavů Ajaccio, Bastia, Calvi a Bonifacio, v létě i do Propriana. Celoroční provoz mají letiště v Ajacciu, Bastii a Calvi. V provozu zůstala z železnic jen trať z Ajaccia do Bastie (s odbočkou do Calvi). Proto se cestovní ruch uvnitř ostrova zaměřuje na silnice; jsou již poměrně dobré, ale většinou úzké, s mnoha zatáčkami a výškovými rozdíly (bezpečná jízda dovoluje rychlost nejvýše 40-50 km/h, místy ovšem sotva poloviční).