Calanche
Žulový skalní útvar u Piany nad zálivem Porto, turisticky nejzajímavější část skalnatého západního pobřeží Korsiky. Načervenalá skaliska se zvedají 250-300 m nad pobřeží a jsou silně rozčleněna erozí. Silnice prochází 2 km napříč skalami vysoko nad mořem. (Možnost parkování a pěší prohlídky je u restaurace Chalet des Roches Bleues v nitru skal).
Pastva pro oči v nejkrásnější formě - skalní útvary a azurové moře.
Chemin de la Châtaigneraie - Chemin du Château fort - Chemin de la Corniche - Chemin des Muletiers.
Příjezdové místo: Piana (440 m) a Porto (80 m), obce ležící u kouzelného zálivu Golfe de Porto.
Výchozí bod: Chalet des Roches Bleues (kiosek), 428 m, na silnici Piana - Porto (4 km před Pianou).
Časový rozvrh: 1. cesta ke kaštanovému lesíku (2 h); 2. cesta k Château fort (0,75 h), dobré; 3. cesta Corniche (0,75 h), dobré; 4. honácká cesta (0,75 h), celková délka chůze při kombinaci cest 4,5 h. Výškový rozdíl 150 - 320 m. Lehké, místy poněkud příkré turistické cesty, dobře značené.
Jako by byly v pradávných časech vytesány lidskou rukou, tak čnějí a září v Calanche červeně svítící skalní kolosy ze zeleně macchiových keřů a rozněcují naši fantazii. Nikdo by neměl propást příležitost proniknout do džungle trnitých keřů a bizarních skalních útvarů. Nejkrásnější je cesta k Château fort (2) a honácká stezka (4).
1. Cesta ke kaštanovému lesíku: (la Châtaigneraie): dobrých deset metrů nad Chalets des Roches Bleues stoupá od silnice příkrá, modročerveně značená cesta. Borovice nám občas dovolí pohled na bizarní skalnatou krajinu. Trvá to asi 25 minut, než stezka přejde v pohodlnou lesní cestu. Brzy dojdeme ke zřetelné křižovatce lesních cest (0,75 h), u níž se vydáme po levé, zelenočerveně značené cestě (vpravo odbočka do Piany). O něco později se nacházíme v malém kaštanovém lesíku s četnými krásnými odpočívadly. Zde se cesta větví. Půjdeme rovně dále po červeně značené stezce, která po krátkém výstupu v příkrých serpentinách, které jakoby nechtěly skončit, vede dolů lesem k silnici (dobrá 1,5 h). Na silnici se vydáme vlevo a za čtvrt hodiny stojíme před „Psí hlavou“.
2. Cesta k Château fort: vpravo od Psí hlavy odbočuje modře značená stezka (tabule „Chemin du Château fort“), která vede dolů nádhernou skalní galérií. Za 20 minut se po ní dostaneme k nádherné vyhlídkové plošině s pohledem na Château fort, hradu podobný skalní kolos nad azurovým mořem. Po téže cestě zpět k silnici.
3. Cesta Corniche: hned za další pravotočivou zatáčkou silnice, za malým parkovištěm (5 minut nad Psí hlavou), odbočuje doleva zajímavě vedená, modrými kříži značená stezka. Vede příkře vzhůru k malému sedlu (25 minut) s pohledem na Chatet des Roches Bleues a na moře. Odtud po zřetelné stezce dolů k silnici, ke které dojdeme asi 30 m pod Chalet.
4. Honácká stezka (Chemin des Muletiers): dobrých 5 minut nad Chalet odbočuje doleva u skály s tesaným oltářem „O Marie Immaculée“ modře značená stezka. Je to klidný, vysloveně krásný a pouze zpočátku poněkud příkrý chodník, který nás zavede do bizarního světa skal, sestaveného z rozmanitých útvarů a věžiček vysoko nad silnicí. Po vstupu do lesa odbočíme stezkou vpravo zpět k silnici a po 3/4 h přijdeme zpět k Chalet.
Převzato z článku o Calanques u Marseille:
Velkolepé dílo přírody - nádherné, překrásné, skvostné, podivuhodné, úžasné. V pravdě krásné jsou tyto malé a úzké mořské zálivy, vynikající do bizarních skal. Název la calanque je převzat z italského calanco (množné číslo calanchi), což znamená strmý nebo příkrý. Nejlépe se dají přirovnat k norským fjordů, ale rozdíl je patrný na první pohled: fjordy modelované ledovci jsou většinou širší, mohutnější, okolní hory dosahují větších výšek a také vegetaci mají nepoměrně bohatší. Calanche - svahy bývají většinou velmi příkré, někde svislé nebo i převislé, přístup k řadě zátok po souši je riskantní nebo možný jen horolezecky. Vápencová pohoří v oblasti Calanques jsou ukázkou skvěle vyvinutého krasu. Najdeme tu množství povrchových krasových jevů, z nichž k nejklasičtějším patří škrapy. Závrty kupodivu prakticky neexistují, zato je dost jeskyní nebo propastí. Specialitou vápencových hor je ovšem květena - je xerofilní, musí zde po celé letní období překonávat extrémní teploty a téměř naprosté sucho. Dešťů je málo i v krátkém zimním období. Četné borovice a husté porosty ostnitých keříků, souhrnně označované jako makchie. Přestože porost sahá sotva ke kolenům, je těžko průchodný.